No, ty kráso. Autor je démon, ale napsáno je to zatraceně dobře. Detailně rozebraná psychologie postav. Popis takové vnitřní temnoty kořeněné nechutí (k práci a osudům Židů, popírání jejich lidství), lhostejností, (třeba když velitele tábora na třídící rampě chytí za ruku holčička a on prostě neví, co s tím), kopou ironie, (různá přirovnání hořící hranice k… zmínka o tom, jak divná je tím pádem barva nočního nebe. A ten zápach. „No, co s tím?“…) A láskou k Německu, (když se to v Rusku nedaří podle plánu, vojáci nemají munici, jídlo a už to vzdávají, ale stejně všichni věří, hlavně ti, co tam nejsou, že když bojují za Německo, nepotřebují ani jíst, dokonce ani munici, snad. Že prostě vyhrají). Nepochopitelná víra malých lidí ve velikost, kterou nikdy neměli šanci byť jenom zahlédnout. Knihu jsem poslouchala a v podání Kajetána Písařovice vyšplhal "zážitek" na ještě vyšší úroveň, protože ten se s tím také nemazlí. Podobně působivý zážitek mi způsobil poslech knihy „Porodní bába“ od Katji Ketu, kterou pro změnu načetl Jaroslav Plesl. Ač příběh není autentický, klidně by mohl být. Jde o pohled ze strany dvou Němců, náhled do jejich myšlení, pokud je něco takového vůbec možné. Třetím hrdinou příběhu je člen sonder komanda, který svou vynalézavostí stále jaksi záhadně přežívá. Oni měli v táborech "práci," která je místy i nebavila. Transporty představovaly neznámou, možnost chaosu. „A z toho bolí hlava.“ Aby ne, velitel tábora je ochlasta „trápící se“ v nefunkčním manželství. Koho by bavila všechna tahle „zátěž.“ A všechny tuny věcí, které je nutno poté roztřídit... Uvažování nad tím, jestli vězně do plynu dovézt a kolik to bude stát benzínu. Ne, lepší bude, když tam dojdou po svých... A smrad z komínů poněkud kazí zážitek ze západu slunce, když velitelova panička stojí na zahrádce mezi svými záhonky s nutkavou potřebou si zakouřit, aby ten puch něčím přebila. Bohužel Hana mi k srdci nepřirostla. Ač nejde o autobiografii, objevují se v jiných knihách popsané situace. Třeba transport Francouzů, kteří vystoupí z vlaku a zahlédnou náklaďák s mrtvými. Oficíři ale nezpanikaří, hudba začne hrát. Francouzi nevěří, co viděli. Nemají čas si to uvědomit. Vydají se na pochod do "sprchy." To se fakt stalo. Další událost líčí člen sonder komanda. Když lidé vylezli z vlaků, ještě než je donutili se seřadit, některým z nich bylo doporučeno lhát o svém věku, vymyslet si zaměstnání – prostě aby prošli prvním tříděním. Příběhem se prolínají věci, které jsou možné a staly se. A události, které se děly snad jenom v hlavách ssáků, což jim neubírá na skutečnosti (velitel tábora s manželkou v divadle nesleduje představení, ale přemýšlí, kolik plynu by potřeboval k zabití kolem sedícího počtu lidí). A to jsou jeho mírnější představy. Ovšem věřím, že přesně nějak takhle dozorci v táborech uvažovali. Konec je geniální. Jednak obsahuje rozuzlení, ale především seznam zajímavé literatury, která se mi ale momentálně dost blbě hledá.

Neobvyklé, ale působivé zobrazení osvětimské tragédie. Absurdní příběh lásky v prostředí bez lásky, bestialita a zrůdný cynismus znásobené groteskní malostí a zakomplexovaností jejich nositelů, zmařené hledání lidského východiska z bezvýchodného postavení… Jako by tím vším chtěl autor zdůraznit tezi ze samotného konce románu: holocaust nelze pochopit, ba dokonce ani se o to nemáme pokoušet. Silné čtení!