Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou...
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o...
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou soldatesku opět vraždit do sousední země. Od v knize popisovaných událostí uběhlo 80 let. Byla světová válka, byla studená válka, ve světě se objevilo mnoho – dobrých i špatných – zcela nových idejí, politických hnutí, které tehdy neexistovaly. Svět se posunul ve všech oblastech. Jen v Rusku, kde dospěla vlastně už 4. generace po té, která aktivně „účinkovala“ v dějích popsaných v knize, se nezměnilo doslova vůbec nic.
Autorka předmluvy (a vedoucí kolektivu překladatelů knihy) paní Hejkalové v úvodu píše: „(Waltari) líčí to, čemu říkáme dnes hybridní válka: podvratnou činnost sovětských agentů, propagandu, využívající naivity levicových intelektuálů a dělníků … provokace, vyhrůžky, sliby, hledání záminek k útoku …“ Všechno lze vztáhnout k událostem, které jsme nedávno sledovali a které dnes tak tragicky pokračují. V Rusku prostě dorostla další (opakuji, už 4. generace), která je ochotná pro pofiderní velikost Ruska jít vraždit do agresivní války se sousední zemí a která tuto válku plně podporuje – za Stalina, Brežněva jako za Putina. Jde o mimořádně cenné svědectví účastníka událostí. Mnohé věci nejsou obecně známé – například, když Waltari zmiňuje mnohokrát později diskutované neúspěšné rozhovory západních demokracií Anglie a Francie se SSSR v létě 1939, které nakonec skončily uzavřením zločinného paktu Ribbentrop-Molotov. Waltari naznačuje (str. 32) že za skončením vyjednávání byl mimo jiné drzý požadavek Rusů na zabrání Pobaltských zemí a Finska – zabrání, které Sovětskému svazu schválil naopak Hitler… Nebo se málo ví, jak Rusové sprostě využili statečný boj polské ponorky Orzel jako záminky pro ultimátum Estonsku, po kterém nakonec následovala (ovšemže v zájmu „zajištění ruské bezpečnosti“ – jako dnes na Ukrajině!) okupace Pobaltí (kdysi, v šedesátých letech minulého století se u nás o boji ponorky promítal polský film Orel se nevzdává. Film jsem tehdy viděl, ale nepamatuji se, jak byl podán útěk z internace v estonském Tallinu – nakonec přece jen šlo o komunistický film, dokonce vyznamenaný na festivalu v Moskvě (!), takže ruské zneužití incidentu bylo určitě zamlčeno…).
Kromě těchto několika speciálních detailů, přímo vázaných na tehdejší události, je ostatní vlastně reportáž o dění v roce 2022. Kniha má dvě části, autor je sám označuje jako první, politickou a druhou, společenskou (ta byla pro mne už méně zajímavá, vše zde popisované jsme – byť v trochu mírnější podobě – prožili na vlastní kůži a SNAD je to definitivně, pro nás v Česku, minulost). Zato část politická se děje znovu, přesně podle stejného scénáře: máme tu Rusákovy „přiměřené a pochopitelné požadavky“ na sousední stát(y) (v knize str.37), které musí být splněny, neboť Rusko (dříve SSSR) „se nemůže cítit bezpečně“ (str.34), slabšího souseda (tehdy Finsko a pobaltské republiky, dnes aktuálně Ukrajinu, ale na řadě jsou další „sousedé“) „považuje za hrozbu pro svou bezpečnost“ (země, která se sama považuje, a druhými chce být uznána, za světovou velmoc první kategorie!). Na str. 40 a n. je popsáno, jak Rusák dodržoval smlouvy, které sám ultimátem vnutil druhé straně – memento pro možné Rusákovy „záruky“ Ukrajině dnes. Velice případný je také popis (v úvodu od paní Hejkalové), platný tehdy v Pobaltí a dnes pro Ukrajinu, jak se Rusák chová v cizí zemi, kam se nějak vetřel (str.18 a 19): „… ty nikdy ani nenapadlo, že žijí v cizí zemi v níž nejsou vítáni, a požadavek, aby se naučili její jazyk chápou jako příkoří“ (viz dnešní rusácké bláboly o „potlačování ruštiny“ na Ukrajině jako jeden z důvodů pro agresivní válku).
Druhá část knihy začíná „volbami“ na rusácký způsob („první volby, odrážející skutečnou vůli lidu“) a dále je popsáno (jako aktuální situace pár měsíců po dokonané okupaci Pobaltí), jak Rusák destruuje dobytou zemi – tedy všechno to, co zkusil, po „osvobození“ v roce 1945 a zvláště po roce 1948, za pomoci svých kolaborantů i přímo, i u nás: „vyvlastnění“, nátlak na ještě nevyvlastněné drobné řemeslníky a zemědělce pomocí šíleného zdanění, zběsilé proticírkevní tažení, destrukce školského systému dobyté země, zákaz všech organizací a spolků, hlavně ovšem politických stran, zglajchšaltování tisku, rozklad morálky, zneplatnění cestovních pasů, počínající kulturní úpadek, ale hlavně úpadek ekonomický, následná všeobecná bída a ubohost… Rusácká svoboda, kdy se nesmělo cestovat (bez povolení) dále než 20 km od bydliště. A všudypřítomá demagogie a buzerace všeho druhu, následované zatýkáním těch, kteří se nechtěli ohnout (ale i vytipovaných "nepřátel lidu"), represemi, deportacemi, s vražděním na obzoru (situace v Pobaltí v létě roku 1940).
Závěr: kniha velice aktuální, velice dnes potřebná, kterou by měl znát každý a nejen v Česku.
Číst více
Číst více