O knize Tři větve Stromu Života Indie Knihu mohu s vřelým srdcem doporučit, je lehce čitelná, překlad dobrý, uvádí nás v širší obraz starodávných mystických textů Indie a přidává detaily a konkrétní mantry. Védy Védy představují rozsáhlý celek sanskrtské poezie, rituálních spisů, dialogů a filozofických rozprav. Jsou nejstarší a dodnes živou literaturou Indie a patří i mezi nejstarší literaturu na světě vůbec. V průběhu mnoha staletí, pravděpodobně na počátku druhého tisíciletí před naším letopočtem, ji vytvořili inspirovaní „zřeci“, rišiové. Véda neboli „poznání“ přitom nemá datum vzniku ani lidského autora, protože rišiové „neobjevovali“, nýbrž „viděli“ věčné pravdy v mystických zážitcích osvícení a převáděli je do podoby posvátného jazyka. Véda bývá nazývána „Dechem Nejvyššího“. Její svatá slova ztělesňují tutéž sílu, která stvořila vesmír, protože „věčná bohyně řeči je prvotní podobou Pravdy, matkou védy, středem nesmrtelnosti.“ Ústředním náboženským obřadem védských lidí byla oběť ohni, ve které byl Agni, bůh ohně, prostředníkem mezi lidmi a bohy, mocnými živly a zároveň osobními a duchovními silami vesmíru. Agni je posvátný oheň; je ve slunci a v blesku a ve veškeré energii přírody – a je oním světlem, které vytrysklo z propasti neprojeveného na samém počátku Stvoření. Agni je také stoupající plamen uvnitř lidského srdce, kterému Sri Chinmoy říká „aspirace“: vnitřní pláč po překonání sebe sama. Védský hledající seděl u vnějšího, obřadního ohně, kontemploval na přítomnost Božskosti a vzýval Agniho jako své vlastní vnitřní světlo, aby mu otevřelo svět bohů a tajemství posvátné řeči nebo mantry, která ztělesňuje v podobě zvuku základní skutečnosti bytí. Během staletí se rozmlouvání s bohy rozvinulo ve vypracovanou řadu rituálů s tvořivým symbolickým jazykem. Hymny a vzývání byly leckdy sestaveny jako hádanky a hrály si s mnohými významovými rovinami. Symbolický systém véd se stal klíčem k činnosti celého vesmíru: viditelné přírody, neviditelných říší a lidské mysli, srdce a duše. Byl to jazyk, ve kterém rišiové–básníci pokládali a zodpovídali základní otázky života: Co je zdrojem všeho, co vidíme a známe? Jaké je tajemství našeho „vidění“ a „poznávání“? Co je základním vzorem všech věcí? Kdo jsem a čím jsem? Jak sri Chinmoy říká v této knize: Filozof je básník v mysli. Básník je filozof v srdci. Upanišady Védské zřece přivedla nakonec touha po poznání k hluboké meditaci na „Jediného“, nejvyšší Brahman nebo osobu, Boha, Toho, který existoval předtím, než se zrodili samotní bohové. Učení dávných zřeců Pravdy, které vyplynulo z jejich duchovní realizace, je nejvýstižněji vyjádřeno v Upanišadách, v závěrečné části véd. Jak řekl Sarvepalli Radhakrišnan: „Ideál, který nedával spát upanišadským myslitelům – ideál nejvyšší blaženosti člověka, dokonalosti poznání, vize skutečného, v níž je uspokojen náboženský hlad mystika po Božské Vizi a ustavičné hledání Pravdy filozofem – je dodnes naším ideálem.“ Upanišady byly a jsou pramenem pro velkou část indické filozofie, a to jak tradiční, tak i moderní. Jejich vliv se však neomezuje jen na Indii. Jejich pronikavý vhled a hloubka intuice jsou stále svěží, vyzývavé a podněcující. Podstata jejich učení spočívá v tom, že nejvnitřnější já neboli duše každé žijící bytosti je totožná s Božským. Pokud někdo zná své vlastní pravé já neboli átman, potom také zná nejvyšší skutečnost a podstatu veškerého bytí. Toto poznání jednoty je zdrojem univerzální lásky ke všem bytostem. Lze jí docílit praktikováním kontemplativní disciplíny, které se říká jóga neboli „sjednocení“. Cílem jógy upanišad je úplná přeměna sebe sama, která vrcholí poznáním a sjednocením s Bohem: „Ten, kdo zná Brahman, se sám stává Brahman.“ Sri Chinmoy jakožto moderní riši – básník, jogín, který zná Brahman – přidává ke svým jedinečným úvahám o významu Upanišad i své hluboké vnitřní ztotožnění s jejich tvůrci. Bhagavadgíta a věk eposů Když se uprostřed prvního tisíciletí před naším letopočtem chýlil védský věk ke svému závěru, utvářela se v indii nová civilizace a s ní i nové hindské duchovní písmo. Védy nebyly dostupné každému. Jejich velký rozsah a složitost stejně jako starobylý symbolický jazyk a rituální zvláštnosti z nich v té době dělaly studium na mnoho let. Mudrci, kteří udržovali védskou tradici, došli k poznání, že je zapotřebí „nové védy“, která by ve všeobecně přístupné podobě obsahovala vše potřebné pro lidský život. Z dějin a legend, z oddaných činů lidí a z védských odhalení vznikly dva velké eposy: Mahábhárata a Rámajána. Oba jsou postaveny na životech hrdinů a světců a na boji mezi dobrem a zlem. Rámajána vypráví o činech prince Rámy z Ajódhji, podle hindské víry jednoho z lidských avatárů, „sestoupení“ či vtělení Boha. Jádro Mahábháraty tvoří příběh o pěti královských bratrech, Pánduovcích, a jejich soupeření s jejich bratranci o královský trůn. V jejich zápasech jim pomáhá Krišna, rovněž hrdina a král a další lidský avatár. Oba eposy nabízejí vizi dharmy, správného řádu lidského života, spolu s učením a nespočetnými příklady toho, jak lze tuto vizi projevit pomocí správného konání. Mahábhárata obsahuje Bhagavadgítu, „Píseň Pána“ – učení, které Krišna předává svému blízkému příteli a žákovi Ardžunovi na začátku bitvy, jež v eposu vrcholí. Bhagavadgíta je ze všech in- dických spisů nejznámější a jak říká sri Chinmoy, je „společným vlastnictvím celého lidstva“. V Gítě nalezlo bezpočet hledajících nejen inspiraci a útěchu, ale i zářivě jasné duchovní zásady, které lze použít v každé vnitřní i vnější situaci. Život je vskutku právě taková bitva, které Ardžuna stojí tváří v tvář, a Krišna učí, jak se k takové bitvě postavit, jak bojovat a jak zvítězit. Sri Chinmoyův výklad vysvětluje, jak to udělat a proč to udělat. Učením Bhagavadgíty je láska,oddanost, odevzdání a dynamická jóga činu, která je myslitelná jen tehdy, pokud žijeme v lásce. Právě to je podstatou také vlastního učení Sri Chinmoye – podstatou starobylou, moderní a věčnou. Je zcela výjimečnou okolností, že tuto knihu napsal realizovaný duchovní mistr. Díky jeho vlastnímu vnitřnímu uvědomění je mu dáno vstoupit do těchto prastarých indických pokladnic duchovnosti a zároveň se ztotožnit s potřebami a aspirací hledajících dnešní doby. Přibližuje tak našemu současnému životu pravdy, které byly poprvé vyřčeny před mnoha tisíciletími, abychom jim mohli porozumět, ocenit je a použít. Vyjadřuje se svěžím a mocným jazykem, zároveň však lyricky a oduševněle, jak to dokáže jen duchovní mistr, jenž je i básníkem. Ani ve své filozoficky jemné či vznešené mystice nikdy neztrácí soucitné spojení s bezprostředními lidskými zájmy čtenáře. Člověku stačí přečíst větu nebo dvě, aby poznal neomylný hlas. Stačí přečíst stranu nebo dvě, aby nalezl nejenom velkého učitele, ale i pravého přítele. Krásné čtení knihy, recitaci a zpívání manter přeje Libor Bednařík