Po dočtení Temného lesa se mi do třetího dílu moc nechtělo, protože jsem předpokládala, že se situace vyvine jinak. Nakonec se ukázalo, že všechny moje divoké představy autor hravě předčil a třetí díl si tak plný počet zcela zasluhuje. Na rozvláčný styl psaní jsem si nakonec zvykla a už se mi tolik neprotivil...Všechno to do sebe totiž nakonec krásně zapadá, jen je toho moc. Vlastně mi přišlo, že chybí jakákoliv gradace děje. Ten příběh prostě plynul a nějak se odehrával. Určitě by se to dalo napsat i jinak, ale to by zase už nebyl Liou ;-) V knize a celkově celé trilogii je tolik krásný myšlenek a tolik věcí k zamyšlení, že si říkám, zda se autor ještě do něčeho další pustí a nebo toto dílo zůstane osiřelé. Mne se nejvíce dotkly projekty jako byla mandala, schodiště, pak všechny ty dimenze, myšlenka temného lesa, sofon, "stvrzenka" a pohádky :-) Víc netřeba dodávat, běžte si knihy také přečíst :-) "Život dosáhl evolučního milníku, když se vyplazil z moře na souš. Jenže ony první ryby, které to dokázaly, přestaly být rybami. Podobné to bude s lidmi, až opravdu proniknou do kosmu a přetrhnou pouta se Zemí. Přestanou být lidmi." "Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano."

Zůstala jen vzpomínka... Bylo to neskutečně zajímavé sledovat, jak odpozorované a opakující se vzorce chování společnosti autor s neuvěřitelnou představivostí použil na budoucí vývoj lidstva i Země. Nebylo zrovna povzbudivé sledovat, kam to vede, protože slovy autora "vesmír není pohádka" a "slabost ani nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano". Fascinovalo mě to o to víc, když jsem si uvědomila, že mnohé z toho, co popisuje pro budoucnost, se dá velmi snadno přenést na dnešní realitu, mezinárodní situaci, jednání politiků, aktivistů.... je to až děsivě trefné. Bylo mi líto Sin - skákat v čase a sledovat, jak ostatní stárnou a umírají, jak je lidstvo stále stejně chybující, a mít pocit, že všechno svým "špatným" rozhodnutím zavinila, to je peklo, ne život. Přitom netoužila po ničem jiném, než aby pozemská civilizace přestála útok temného lesa a dále vzkvétala. Mrzelo mě, že vzbuzuje dojem viníka, když přece žádný jednotlivec nemůže sám změnit dějiny, pokud mu společnost nejde naproti, pokud po jeho rozhodnutí sama nevolá - abych si znovu vypůjčila z knihy: "Lidé vedli živé debaty o tom, kdo za celou pohromu nese konečnou zodpovědnost, téměř nikdo však neřekl nahlas, že volba byla výsledkem stádního chování všech zúčastněných." I když v úplném závěru příběh narazil na mé limity představivosti v souvislosti s fyzikou a vesmírem vůbec, byla celá série fantastickým příběhem lidstva a lidství. Odnáším si z ní ještě jednu myšlenku: "Každý dějinný okamžik skrývá nekonečno promarněných příležitostí."