Jímá mě děs - podle poděkování autorky za příběhem není to úplná fikce, její otec byl adoptován a tak autorka zná podrobně podmínky adopce v Irsku ve druhé polovině dvacátého století a osudy neprovdaných/svobodných matek tamtéž. Samotný příběh není typická detektivka - je tam hodně vysvětlování tehdejších podmínek v klášterech a církvi - a o to je příběh zajímavější.

Na knihu jsem se moc těšila, v hledáčku knih, které mě zaujaly, jsem ji měla již před jejím vydáním. A vysoké hodnocení mě navnadilo ještě více a já si tuhle 500 ti set stránkovou detektivku v knihovně půjčila. Dočetla jsem a nakonec jsem trochu rozpačitá. Nechci knize ublížit, určitě si najde spoustu spokojených čtenářů, ale mě se pod kůži nedostala, i když námětově (hořké téma Magdaleniných prádelen v Irsku, o kterém jsem toho moc nevěděla) na to určitě měla. Problémem byl asi ten , pro mě, zbytečně vysoký počet stran a možná překlad knihy, který mi nesednul, zejména stavbou věty. Spousta z nich působila strojově a nečesky a někdy i úsměvně. Konec knihy byl avizovaně nečekaný, ale kdo má v tomto žánru načteno, překvapen tolik nebude. Jo, konkurence je v detektivních sériích prostě obrovská. Za téma, které mě obohatilo a je určitě kaňkou irské historie, přidávám v hodnocení jednu * , ale v sérii pokračovat nebudu.