Poklidné povídky o stáří, filozofickém i věcném vnímání času, paměti, drobných radostech a mohutnosti oceánu. Terst, skály, literární poklesky, majitel domu a vrátný v jedné osobě, různé podoby dávných lásek a smíření. Objev díky čtenářské výzvě, na řadě je Dunaj.

Soubor pěti krátkých povídek většinou s minimálním dějem, avšak s velmi svébytnou (a pozoruhodnou) atmosférou, které jsou navíc napsány s ohromujícím mistrovstvím. Hlavními tématy jsou čas, stáří a vzpomínky. Ale není to takové to uslintané "jó, když jsem byl mladý, to byl svět ještě v pořádku", na to je Claudio Magris příliš výsostný intelektuál a příliš kvalitní autor. Jeho hrdinové si uvědomují stárnutí a běh času jako přirozený proces, se kterým se nelze než smířit. Životní zkušenosti nebo vzpomínky představují nevyčerpatelný zdroj, ze kterého je možné nejen získat sílu k překonávání dalších životních překážek, ale i inspiraci k porozumění modernímu světu. Titulní povídka, která si pohrává s relativitou času (a otázkou vracejících se časových smyček), je tak zamotaná, že jsem ji prakticky vůbec nepochopil. Asi je to moje chyba, ale jako čtenář jsem byl disgustován natolik, že jsem z hodnocení ubral jednu hvězdičku. Kdo porozuměl, ať hodí kamenem, ochotně a stydlivě nastavím tvář.