Tohle postapo od Colsona Whiteheada je jedním slovem výborné. Whitehead píše znamenitě, má vtipné, trefné postřehy a bystrý rozum. Ačkoliv je hlavním tématem zombie apokalypsa, je to jen jeden z plánů románu, a nakonec vůbec ne ten nejdůležitější. Příběh má mnoho vrstev, které se překrývají a prolínají poměrně prudce, tak čtenář musí být neustále v pohotovosti. Jakmile vám myšlenky ulítnou jinam, už se nechytíte a musíte se o pár odstavců nebo stran vrátit a uvést se do obrazu. Celá kniha obsáhne pouhé tři dny v Manhattanu obleženém skely (tj. masožravými mrtvými), ale mnoho odboček ve formě vzpomínek zahrnuje mnoho let. „Jestli ty bytosti, které sundali, byly jejich vlastním výtvorem, a nikoliv rozkládající se pozůstatky lidí uvedených na řidičácích těch věcí, budiž. Stejně nikdy nevidíme jiné lidi, jen monstra, která z nich děláme.“ V posledních týdnech jsem se pustila do čtení různých dystopických románů (ani jeden mě zatím nezklamal) a ostře si uvědomuji, jak je skořápka civilizace křehká a tenoučká.

Množství témat a rovin, o nichž román Colsona Whiteheada pojednává, se bohužel odráží i v samotném textu a podepisuje se na jeho výsledné čtivosti místy působí rozvlekle, jindy zase trochu kostrbatě, o to víc v českém vydání, které by si zasloužilo pečlivější redakci. Četné odbočky nedovolují ponořit se hlouběji do vlastního děje a autorovo filozofování nad příznačnými rysy i neduhy dnešní západní a především americké společnosti je někdy až únavné. Přesto nelze jeho románu upřít originalitu a hloubku tím spíše v kontextu žánrové literatury, do níž Zóna Jedna alespoň formálně spadá.