Archaické SF, které mi tématem trochu připomnělo stejně archaické Metuzalémovy děti Roberta Heinleina. Podstatnou roli zde hraje dlouhověkost a nesmrtelnost. Prostředí Venuše, její oceány, habitaty, nepřátelská pevnina, dnes působí trochu směšně a zdánlivě již nemá co předat. Styl psaní je jednoduchý, kniha se čte dobře, akorát jsem při čtení měl neodbytný pocit lhostejnosti, protagonista mě vůbec nezaujal a některé fyzikální jevy jsou z dnešního pohledu, lehce řečeno, naivní. Přesto kniha nakonec není špatná, objevuje se klasický motiv pomsty, příběh je zajímavý, oceňuji silný důraz na vývoj a pokrok lidstva, kolonizaci, ono pověstné „ad astra per aspera“ – přes obtíže ke hvězdám. Odmyslet si Venuši, je zajímavé i prostředí, podmořské habitaty, temné, tmavé, bez Slunce. Nelze též nezmínit autorovu imaginaci při popisu a použití různých drog a halucinogenů. Vše je odrazem doby, kdy byla kniha napsána, doby plné naděje.

Nebudu zastírat, že jsem od knihy čekal daleko větší odvaz. Zřejmě mě navnadila autorova povídková kniha Roboti nemají ocas. Myslím si, že humorná poloha Kuttnerovi sedí mnohem více. Kniha mě místy dost nudila a uvažoval jsem, že ji odložím nedočtenou. Nakonec jsem se prokousal až k závěru, ale dalo mi to opravdu zabrat. Snad si "spravím chuť" na dalších dvou autorových knihách, které mám ve své knihovně.