Románu by víc slušel název Paměti stárnoucího chlíváka, co by si rád vrznul. Ne proto, že by šlo o literární porno pro starší a pokročilé, ale že Thomas Rydahl udržuje vyprávění v rovině uvolněného undergroundu, kde je povolené naprosto cokoli – i to, co slyšet nechcete. Ovšem nic proti tomu, každému podle jeho chuti, jen kdyby všechny ty samoúčelné vulgarismy měly s detektivní linií něco společného. Pak je tu celková kompozice - pět set stran zdlouhavého bloumání odnikud nikam, s hrdinou, který sice neví přesně, co se stalo a komu, ale je přesvědčen, že něco určitě ano, a on jediný že to může odhalit, třebaže už dávno netuší, kam se točí svět. Kdyby příběh zůstal v rovině příhod starého taxikáře, bylo by to možná i fajn, při těchto scénách mi přišlo, že je autor ve své kůži a má co říct. Jakmile se však pokouší o „vyšetřování“, skřípe to ve všech ohledech. A třebaže nevymýšlí těžkopádné bizarnosti a pohybuje se v mezích uvěřitelného scénáře, výsledkem je pouze uměle protahovaná nuda.

Pro středoevropena těžko pochopitelný popis života na španělských ostrovech - a navíc psaný severoevropanem v rámci severské krimi - kdy hlavní hrdina se rozhodne převzít vyšetřování do vlastních rukou. I styl psaní mi připadá svérázný, ale za co cenu dostal autor, to jsem nepochopil.