Název je snad trochu zavádějící, protože Zdeněk Kalista dělí pozornost přinejmenším stejným dílem mezi sebe a Wolkera. A stejně mám dojem, že je tam víc Kalisty. To mi ani v nejmenším nevadí, ale hodil by se spíš název „Kamarádství s Wolkerem“. První třetina vykresluje vnější dějiny jejich životů: romantickou Kalistovu oktávu, jeho účast ve Svazu středoškolského studentstva, vznik časopisů Den a Orfeus, agresívně komunistickou atmosféru v Unionce, společný byt na Smíchově u Čapků, literární známosti - Nezvala, Píšu - atd.). Zachycuje i rozchod obou básníků, jehož příčinou byl bytostný ideový rozkol. Obsahuje několik momentek a historek (viz níže), těch je ale pomálu. Kdo není bohemista, bude nejspíš spolu se mnou tu a tam tonout v názvech zapomenutých periodik a jménech neznámých autorů. Druhá třetina se zabývá vnitřními dějinami: básnickými počátky obou umělců, jejich tvůrčími metodami a samozřejmě vlivy, které na ně působily. Dozvíme se, co si Kalista odnesl z otcovy knihovny, jaký vztah měli básníci s S. K. Neumannem, jak je inspiroval Paul Klee svým "infantilismem" nebo při jaké příležitosti složili jako osmiletí své první básně. Poslední třetina přišla mně osobně nejzáživnější, poněvadž se skládá z Wolkerových dopisů Kalistovi - včetně jednoho obrázku. Živě jsem si vzpomněla na Wolkerovu korespondenci s Konstantinem Bieblem, má totiž podobný tón: veselý, neformální Jiří zpravuje přítele o událostech (nebo líné "hnilobě") doma a na Kopečku, o strachu ze státnic, ale především o své literární tvorbě: co napsal, co kde vyjde a kdo ho recenzoval. Kalistovy věty se bohatě větví a překypují luxusními cizomluvy. Je to pátá kniha, kterou jsem od něho četla, a bylo to stejně těžké čtení jako všechny ostatní. A jako všechny ostatní stálo zato. Mimochodem, překvapilo mě, jak neidealisticky svoje přátelství vylíčil. Ukázky: * „Tak třeba (…) při jednom příjezdu Wolkerově do Prahy vystrojili jsme se já, Ivan Sekanina, Mirko Čapek, Václav Novák a ještě snad někteří kamarádi do obřadných fraků, žaketů a cylindrů (V. Novák měl dokonce pro zpestření dojmů bílý letní oděv a tropickou helmu) a dostavili jsme se v plném gala do dvorany Wilsonova nádraží k příjezdu Varšavského rychlíku, kterým se Jiří obyčejně z domova vracel. Když Wolker, obtížen balíky, objevil se ve dveřích – spustil jsem naň jakousi pracně slátanou francouzskou řeč, během níž utvořil se kolem nás zástup lidí, sledujících s napětím celou scénu, a po anglické odpovědi Wolkerově, vtipně reagující na náhlé překvapení, hnuli jsme se ve vítězoslavném průvodu, abychom – ku podivu celého shromáždění, které se kolem nás vytvořilo – v žaketech, cylindrech, tvrďácích a helmách nalodili se slavnostně do nejbližší tramvaje na Smíchov.“ * „Pamatuji si ještě dne živě, jak jsem kus po kuse stěhoval svoje svršky z Malířské ulice. Jiří mi pomáhal a byl strašně veselý. Když jsme konečně přetáhli od tramvaje poslední předmět, můj veliký studentský kufr, a ocitl jsem se definitivně na novém místě, zmlátil mne Wolker, až to bolelo. Pochopil jsem však, že je to jeho projev dokonalé radosti.“ * „Pravé doba našeho veselého života nastala však teprve po státnici Wolkera, která padla na konec února či března. Jaro probouzelo se tehdy v dlouhých průvodech tuláků, kteří vraceli se pozdě k ránu. Kdekterou kavárnu jsme prošli. Už nestačila nám Slávie a Daliborka, kam jsme dříve zapadli a odkud jsme odcházeli, když začínali ráno sklízeti ze stolů a místnosti svou nahotou prozrazovaly svoji ospalost. Ponořili jsme se hlouběji do krásných únorových a březnových nocí, v nichž přicházelo tušivě jaro. Bylo to u Jiřího cosi jako vysvobození z dlouhého vězení (…).“