Bylo mu dvacet let, když ho v květnu 1949 zatkli a odsoudili na jedenáct let za velezradu. Prošel kladenskými tábory, peklem jáchymovských uranových koncentráků (s neuvěřitelnými názvy Bratrství či Svornost) i příbramskými doly. Osud poskytl Karlu Peckovi (1928-1997) nejen těžko porovnatelné zážitky, ale i podivuhodné zocelení a neochotu uzavírat kompromisy. V románu vystupuje pod jménem Vilém Svoboda (Svob), popisuje denní zápas o přežití, boj o to,aby zůstak ještě přes všechnu hrůzu člověkem, nepředstavitelné poměry ve lágrech, beznadějný život muklů (Mužů Určených K Likvidaci), lidí, kteří ztratili budoucnost (nemají tušení, zda budou někdy propuštěni, a nevědí, zda se dnes najedí a zda dožijí příštího týdne), minulost jim mizí v nenávratnu a vrátit kam se nemají. Je to sirový a krutý záznam zrůdných poměrů v padesátých letech. Čte se s napětím a jedním dechem. Václav Černý nazval Peckův román „dějinami muže“, neboť mimo jiné zdůrazňují pevnost charakteru v nejtvrdších myslitelných podmínkách. Pecka bývá často přirovnáván k Solženicynovi