Jako smysl cesty popisuje autorka: "Poselstvím mého běhu Íránem je důvěra, touha poznávat a otevřenost." Rozhodne se bořit předsudky k jiným národům a přeběhnout zemi na vlastní pěst. I když se jí kuráž upřít nedá, ve skutečnosti zase tolik důvěry po cestě nemá. Je chráněna svými pomocníky, spí v domluvených domácnostech... Je to logické, svět a lidé na něm nejsou jen pozitivní, ale jsou tu i tací, kteří mohou ublížit. To mi na celé myšlence ale stejně trochu nesedí. Nicméně svým během dokáže čtenáři odhalit srdečnost lidí, se kterými sotva kdo tady máme možnost mluvit a přátelit se. Poznat je. Kniha je psána stylem zápisníku. Tak trochu sterilně na můj vkus. Chyběla mi třeba jakási sebeironie, humor, něco navíc. Autorka mi neuměla předat pocit, že putuji krajinou s ní a co vidí, i když se snažila. Kniha ale určitě může být dobrým pomocníkem pro ty, kteří sami chtějí podniknout podobný přeběh/přechod území, které se vymyká naším středoevropským standardům.

Skvělé a hlavně velmi zajímavé, poznat tuto zemi z perspektivy někoho, kdo se vydal na tolik duševně potřebnou cestu.