Hodnotím středně. Čínské kulturní prostředí je dlouhodobě hrozné, pro evropana nepochopitelné, dodnes neuznané křivdy, dodnes sedící vězni... prostě hrůza, děs... nicméně literárně se z toho asi dalo určitě vytěžit něco více. Řada rozhovorů se opakovala podle stejného mustru - někde jsem byl, kde jsem neměl, pak jsem žil chvíli normálně, pak mě zatkli a čekal jsem na trest smrti, pak mi dali rozsudek, pak jsem seděl nebo se pracovně napravoval a pak mě pustili a mám zničený život, jsem zničený po stránce sexuální a nerozumím tomuto světu. Mnohem více mě zaujaly přílohy knihy - seznamy a příběhy více či méně náhodných obětí nebo raněných. Za sebe bych ocenila více politických přesahů, občas nějaký ten ženský pohled, méně opakujících se situací a fňukání. A na závěr - proč se to jmenuje Kulky a opium, když o opiu není v knize jediné slovo? Jednu hvězdu navíc přidávám jen za statečnost a obtížnost tématu. (květen: 1474 str.)

Bezpříkladná sbírka rozhovorů s “výtržníky”, které čínský režim uvěznil a týral po masakru na náměstí Nebeského klidu. Z větší části se jedná o dělníky, kteří se snažili zabránit Čínské lidově osvobozenecké armádě, aby pronikla až ke studentům na samotném náměstí. Příběhy lidí, kteří se o politiku nikdy moc nezajímali, ale cestou do práce se připletli k tak ohavnému násilí, že se v nich cosi vzpříčilo a rozhodli se mu postavit. Liao hovořil i se studenty, umělci, disidenty či téměř náhodnými kolemjdoucími, rozmlouval i sám se sebou a nyní zprostředkovává svým čtenářům náhled do fungování čínské “justice”, věznic (v nichž muklové v nelidským podmínkách, o hladu, spánkově deprivovaní a vystavovaní nekonečným násilnostem, vyrábějí latexové rukavice na vývoz či osmnáct, dvacet hodin denně pletou svetry), popisuje osud jejich rodin, návrat do společnosti a místy i nečekaně intimní detaily o neschopnosti propuštěných sžít se se světem, který na ně venku čeká. Neskutečné čtení, myslím, že jsem přišla o poslední zbytky iluzí, že se v Číně za posledních dvacet let něco podstatnějšího začalo měnit. Mrzí mě jen, že ženám je zde hlas propůjčen pouze v dodatcích, ve kterých matky zmasakrovaných synů útržkovitě popisují své pátrání po ostatních pozůstalých. Velmi by mě zajímalo, jestli režim ženy pronásledoval stejným stylem jako muže, to se zde bohužel nedozvíme, ale ani si nic takového po po autorovi netroufám požadovat, já jen trnu nad odvahou a vytrvalostí jeho i ostatních, dříve bezejmenných, hrdinů, protože jinak se jejich kuráž snad popsat nedá. Nepředstavitelně silné vyprávění.