Titul knihy, metaforicky laděné sousloví, napovídá něco o autorově formě psaní. Jak již zmiňuje Ladislav Muška, autor lektorského posudku: „každá báseň je autonomní celek, který vypovídá sám za sebe“. Tedy jakási kukla, obsahující zárodek větší a hlubší myšlenky. Co se týče samotných veršů a jejich stylu, autor je důstojným pokračovatelem tradiční skácelovské miniatury vyznačující se úsporností verše i určitou motivickou sevřeností. Od tvorby současné básnické generace můžeme Bátora odlišit také regionálními motivy, které do řady básní silně pronikají. Bátorova tvorba je autentická, verše dýchají až surrealistickým proudem myšlenek, přesto je stavba textu promyšlená a logická. Mezi typické básnické prostředky autora patří metonymie, kontrast či synestézie. Básně jsou střední polohou mezi kakofonií Marka Vašuta a eufonií německých romantiků a kompromisem mezi přímočarou satirou Františka Gellnera a filozofickým rébusem Vladimíra Holana. Možná právě pro svou uchopitelnost jsou tak hřejivě uklidňující.