Verše Tomáše Kunáta v sobě uchovávají gotickou vznešenost, protože básníkem ve sbírce Než dopadne první list, se myslí především středověký architekt. Tvůrce, který žije v neutuchající touze po kráse a obou aspektech lidství. Ve svém snažení je poslem radosti, když estetizuje, jak špínu, tak i věci jevící se vždy krásnými, jako např. oblohu, hory, ženské rty apod. Potýká se ale také s faktem, že jeho hlas občas publikum nedosáhne. Vítr nese jeho slova skrze stromořadí, až k branám lidských obydlí (duše) a pokud nenajdou svůj cíl, zůstávají sama o sobě v místech, kde je pravidelně nalézá pouze osamělý autor. Tato místa mohou být jeho tělo, ďábel, Panenka Marie, noví přátelé, rozmanitá místa, jako jsou kouty, půda, prostory pod mosty anebo žena, kterou právě potkal. Smířit se s touto „literární“ skutečností znamená, že člověk přestane očekávat, spokojí se sám se sebou a začne nacházet malé věci, které jej nezměrně uspokojují. Je to jistý druh asketismu, který vede k zostřenému vnímání detailů. Snad nás ani nepřekvapí, že toto přimělo autora k tomu, aby pracoval rýmem a tradičnějšími strukturami, což může pro některé působit asynchronně. Přesto, pokud je moderní čtenář poezie schopen vnímat v širších kontextech než je současná česká literární scéna, krása Tomášových slov promluví i k němu.