Učebnice pojednává o obchodním právu pohledem podnikatele jako hlavním aktéru tohoto oboru. Tomu odpovídá i záběr knihy: kromě tradičních kapitol obchodního práva, jako jsou tedy základy právní úpravy podnikatele a podnikání (podnikatel, obchodní závod, obchodní rejstřík, živnostenské podnikání, účetnictví), soutěžního práva (nekalá soutěž a ochrana hospodářské soutěže), práva cenných papírů (vyjma akciového práva) a obchodních smluv, obsahuje také právo duševního vlastnictví (zejm. právo průmyslového vlastnictví), insolvenční právo a trestněprávní a správněprávní odpovědnost v podnikání. Obsah knihy vlastně reflektuje pojetí obchodního práva Katedrou obchodního práva PrF UK. Právo obchodních korporací zde není vůbec. Dlužno dodat, místy se jedná převážně o základy a zjednodušení látky, ostatně vzhledem k počtu stran a množství témat se tomu nelze divit ani vyhnout. I přesto se jedná o jednu z těch lepších učebnic (základů) obchodního práva, na kterou můžete v současnosti na trhu narazit. Na pražské právnické fakultě se jedná o základní učebnici obchodního práva, která postačí pro absolvování zkoušky. Pro hlubší zájem o obor obchodního práva přesto doporučuji spíše brněnskou tetralogii obchodního práva.

Oprvadu se mi to nepíše dobře, ale ale tohle je opravdu dost špatné. Upřímně? Pokud výuka obchodního práva na Karlově universitě probíhá opravdu podle tohoto textu, jsem zděšen. Jednak toho studenti musí vědět podivuhodně málo, jednak se kolikrát doví takové hlouposti, že by tomu jeden nevěřil. Vcelku jsem se na tuto učebnici těšil. Ta naše, Bejčkova, je kratší asi o 300 stran. Wow, řekl jsem si, to budu po přečtení chytrý! Nu, nakonec musím konstatovat, že kniha zklamala nejen v obsahovém, ale i rozsahovém smyslu. Ona sice má 700 stran, ale menšího formátu a mnoohem většího fontu písmen. Reálně tedy bude delší tak o 200 stran. K tomu přidejme: obsahuje 300 stran o závazkovém právu (Zde podotýkám, naše katedra na danou problematiku vydala vlastní učebnici o 500 stranách.). Čili na obecnou část obchodu a soutěžní právo zbývá stran 400. Co z toho nakonec vylezlo? Stačí jako demonstrace fakt, že o existenční ochraně hospodářské soutěže (antitrustu) se v této učebnici pojednává na 30 stranách, kdežto v té Bejčkově na stranách 120? Jistě, tato učebnice obsahuje něco navíc. Povidání o cenných papírech, povidání o právech k nehmotným statkům, povidání... o trestním právu? Proč sakra? Jako pardon, ale jestli si člověk obhájí zařazení obligací pod právo obchodní, budiž, ale házet tam trest? Chjo... Já tedy nerozumím ani potřebě přítomnosti insolvenčního práva, ale zde férově uznávám, že ta je i v naší učebnici (kde se profesor Bejček snaží alespoň soustředit na otázky spojené s následkem insolvence v obchodím styku, nikoliv na proces sám.) Nu a pak je tu obsah. Mohu držkovat na maličkosti, typu: autoři neodkazují ve valné většině případů na paragrafovou úpravu, autoři jsou nostalgičtí, až by jim hanba měla být a tak podobně. Ale pokusím se být trochu konstruktivnější. Z nějakého důvodu se mi dlouhodobě texty lezoucí z Prahy zdají dosti teoreticky plytké. Tak i zde. Autoři, jak již zmíněno, často nostalgizují. Stará právní úprava byla prostě lepší. Budiž, to jsem ochoten a schopen akceptovat, NOZ není dokonalý. Ale proč? Proč byla lepší? V čem přesně byla lepší? Autoři nevěnují ani minimum úsilí obhájit si podobné myšlenky, prostě je tam hodí a bavte se děti. Nejstrašnější příklady mohu najít dva a velice podobné. Prvním je jejich nechuť k definici závodu jako souboru jmění. Prostě když to byl majetek, bylo to lepší. Ale obhájí si nějakým způsobem názor, proč pasiva nemají být spojeny s aktivy pro která vznikla? No ne. (Nemluvím už o jejich nekonzistentním přístupu k pojmu podnik a závod.) Obdobným příkladem, možná průzračnějším, budiž ten na straně 632. Autoři tu uvádějí, že NOZ stojí za prd, protože se mu škodou rozumí "újma na jmění" a že je to špatně, že tam má být majetku, protože si sotva lze představit újmu na pasivech. To má dvě řešení, autoři nepřemýšleli, nebo měli jen strašně špatnou představivost. Pohleďme do minulosti a pracujme s definicí škody jako újmy na majetku. Tehdy nějakým jednáním kdosi zapříčiní, že se vám zvednou pasiva. Prostě najednou někomu dlužíte, aniž byste se o to zasloužili. Podle staré právní úpravy nemůžete po škůdci požadovat ani prd, protože přeci nedošlo k zásahu do vašich aktiv. A to je jedno, že třeba na úhradu dluhu nemáte a musíte si půjčit, po škůdci prostě nemáte jakýkoliv nárok na vymožení. Až si ty peníze půjčíte a zaplatíte ten dluh, čímž vám ubydou aktiva, teprve tehdy budete moci žalovat škůdce. Třeba už ve zhoršené důkazní situaci, jelikož čas plyne. Kdežto nová právní úprava, která akceptuje i škodu na pasivech, řeší tento problém bezprostředně. Vám narostou pasiva můžete se po škůdci domáhat nápravy. Nu a teď se tažme, proč to autorům nedošlo, nebo se jim to dokonce zdá špatné. Opravdu se musím vrátit k těm nastíněným alternativám. A trochu se bojím, že to bude spíše v tom přemýšlení, než představivosti. Proč? Protože fakt, že škoda na pasivech může vzniknout nárustem dluhu nám zákonodárce přímo říká v §2952 větě druhé. Pak učebnice obsahuje některé vyloženě podivné věci. Třeba když se vás autoři snaží přesvědčit, že finanční záruka je zvláštním druhem ručení. No není no. Jistě zvláštním druhem záruky, ale ne ručení, s tím nemá finanční záruka společného vůbec nic. Zkrátka, není to dobré, no. A mám rozečtenou jejich učebnici korporací. Zatím vypadá snad ještě hůře. Tak uvidíme, co z toho ještě vyleze. A mimochodem, omlouvám se Pražským kolegům, neberte si to osobně. Jen ta učebnice by si to měla brát osobně.