Pokus o jakýsi "buranský magický realismus". Autor si nad ním myje ruce a vysvětluje jeho opodstatněnost tím, že hlavní postava – femme fatale – je SPISOVATELKA: to kvůli NÍ, říká, já za to nemůžu, fakt, je děj druhé části děravý a slátaný halabala, to ona se v tom utopila, ne já. Taky proto je zřejmě stylisticky celá knížka pojatá (bez ohledu na to, kdo promlouvá, včetně fantastických postav) jako směsice spisovné a obecné češtiny. To víte, říká zase autor mezi řádky, to vypravěči, to oni žonglují spisovnými a nespisovnými výrazy (včetně vulgarismů), jak je napadne, těsně vedle sebe obě vrstvy, ať je to ještě buranštější, to je jedno, že tak nikdo nemluví: …žádnej román nikdy nenapíšu. Žijem v čase, který nepřeje románům. …znala jsem ho už z letmého setkání. Byl před pár roky krátce ženatej. …že jsou v ní ještě dost velký sloje, na který a do kterých pak hledím jak blázen. ...slepého vede vožralá. To ne, to nemůže být ten samý Jiří Kratochvil, který mě svou schopností psát poeticky a snově kdysi tak oslovil. Protože pokud ano, něco se stalo se mnou, nebo s ním. Po téhle knížce cítím stále pachuť.

Zdárně jsem dočetla. První polovina mi nepřišla tak špatná, docela mě to bavilo, postava Katky byla poměrně zajímavá. Ale pak se to zvrtlo. Můj dojem je asi takový - první polovina je ucelená, uzavřená, ale jakoby snad autor nebyl spokojený s rozsahem a nutně potřeboval vydat další knihu, začal doplňovat dalšími částmi, již kratšími. Ty působí jako slátanina a míchájí páté přes deváté, nikam to nespěje, a proto se musí objevit sám "velký autor", který pointu toho všeho vysvětlí. Upřímně? Příště snad psaní věnovat více času a netoužit vše nutně a za každou cenu vydat. Tohle je kus, který měl být opravdu napsaný jen tak pro šuplík.