Člověk, který v komunismu nějaká ta léta prožil, si myslí, že toho o komunistickém režimu, i tom sovětském, už něco ví. Světlana Alexijevičová mi ale opět rozšířila obzory. Hrůzná kniha. První svého druhu, co jsem četla, vzhledem k desítkám zaznamenaných výpovědí o desítkách hrůzných životních osudů. Jako kdyby se někdo prošel nacistickým pracovním táborem a jednoho po druhém se vyptal na jeho život/neživot. Když jsem knihu četla, nemohla jsem ji odložit. A když už jsem ji odložila, nebyla jsem s to ji znovu otevřít a znovu se ponořit do té koncentrované spousty smutku a bolesti, ztracených nadějí, iluzí a životů. A tak jsem v mezičase přečetla řadu dalších knih... Než jsem Dobu z druhé ruky přečetla, z ruského východu mi imponovali jedině snad ruští hudební skladatelé, spisovatelé a básníci. I když povinná literatura k tomu zrovna nepřispívala. Z reálií dnešního Ruska člověk ledasco ví i tuší. Žijeme ve světě médií. Alexijevičová mi ale pootevřela okno, okýnko do duše dnešního ruského člověka. Nemluvím o pochopení a libosti či nelibosti. Ale o tak trochu lepším porozumění toho, kdo byl (a stále svým způsobem je) "homo sovieticus", kdo je ruský člověk, kde si stál (a stále stojí) v ruské společnosti Tádžik, Armén, Ázerbájdžánec či Čečenec. Dílo Alexijevičové netřeba analyzovat. Shromážděním desítek výpovědí předložila neobyčejně pochmurnou a hlubokou analýzou ruské společnosti samu o sobě... Jen se obávám, že tito lidé ještě dlouho nebudou mít svou vysněnou budoucnost. "Proč jsme dosud neodsoudili Stalina? To bychom museli odsoudit i své příbuzné a známé." "Tohle je štěstí? Salám a banány. Místo vlasti je tu velkej supermarket." "Svoboda je žít tak, abyste o svobodě nemuseli přemýšlet." "Rusko potřebuje pevnou ruku... Sláva velkému Stalinovi." "Ruský člověk svobodě nerozumí. Potřebuje bič a karabáč..." "Dříve vraždil Stalin, teď tu máme bandity. To je svoboda?"

Není to tak dávno, co jsem s kolegou vedl debatu o tom, zda je nutno historii vykládat stroze, pouze s pomocí daných faktů a dobových záznamů, anebo zda je relevantní (a potřebné) používat i vzpomínky jednotlivců, jakousi osobnostní historii a vytvářet tak pestrou mozaiku té které doby. Shodli jsme se na tom, že výklad musí vycházet z kontextu toho, pro koho je materiál připravován (což v překladu znamená, že jsme se pohádali jako koně a nikdo nevyhrál :-) Kniha Doba z druhé ruky je úžasnou ukázkou toho, jak historické události vnímá každý člověk úplně jinak, jak prožité hrůzy dokáže jednotlivec přetavit do neuvěřitelných konstrukcí, ze kterých tyran vyjde jako hrdina a naopak, jak osobní radosti i tragédie formují „osobnostní“ historii, která se zcela rozchází s holými fakty. Je důležité tyto hlasy slyšet. Je poučné nahlédnout do hlavy tomu či onomu a odkrýt jemné nuance života. A je rozhodně nezbytné tuto „paměť lidstva“ zaznamenat a šířit ať už pomocí knih, dokumentů, filmů či jen vyprávěním v hospodě. Kniha je to prostě úžasná, šokující, dojemná a tu a tam dokonce s nádechem grotesky. Holá historická fakta a události tu ožívají v desítkách podob. Prostě - theatrum mundi minoris...