Mám Kubu Nedomého a Dědka Čucháka, starožitníky a dobrodruhy všeho druhu, nejraději ze všech postav Ondřeje Neffa. Možná proto, že nejde o tak úplně dokonalou dvojici hrdinů, ovšem značnou část mého zájmu patří především autorově důmyslně sehrané historii budoucnosti kolonizace Měsíce. Co román, to jiný svět, zároveň to však do sebe všechno hezky zapadá a postupně synchronizuje, až by jeden věřil, že právě takhle se píší dějiny. Přitom si spisovatel vůbec na nic nehraje, jen vesele pracuje s kulisami, které má po ruce a přizpůsobuje je událostem, jež buď aktuálně hýbou světem, nebo alespoň v lidech dlouhodobě rezonují. Hvězda mého života patří do toho ranku příběhů, které pro nikdy neutuchající dobrodružnou linku nemají prostor něco sáhodlouze komentovat, což s povděkem kvituji. A i když bych měl vůči zápletce pár výhrad - především kvůli tomu, že působí jako sloučenina dvou samostatných celků - užil jsem si tohle prvotní seznamovací setkání hlavních protagonistů Arkádie se vším všudy.

V počtu hvězd pro Hvězdu jsem asi dost neobjektivní, protože ačkoliv se děj tentokrát dost vleče, tak je to pořád nálož dokonalejch hlášek a můj milovanej Neffík. Takže čtyři pro Neffa mého života.