„Konec legendám“ je biografie faktů, které skomíraly v lidské neznalosti a objevily-li se kdy, pak jen jako záblesk omylu. Práce sama si neklade za cíl skoncovat navždy s legendou, jejíž rozbujelost není nepodobna touze, s jakou byla budována. J. Zimmermann. Říká vám to jméno něco? Ne? Takto napsané asi dost málo. A to je prvá část tragédie a začátek omylu – legendy. Obraz J. Zimermanna si dnes slávou zadá snad jen se zavražděnými idoly populární hudby šedesátých let. Zimermannovská osvěta nalézá stále více příznivců, a tak se zákonitě stává, že řady zimermannologů přerostly původní badatelský rámec. Ti, kdo považovali Zimermannovo dílo za ohraničené a tím i ukončené lokálním nálezem jeho pozůstalosti, musí dnes logicky ustoupit objevům novým, k jejichž zhodnocení nemožno nepoužít citace z encyklopedického hesla" Zimermann v životě národů střední Evropy". Objevil se i názor, že zimerannologie je věda. S tím však nelze souhlasit. Zimermannologie je jev, jev až tak hluboký, že vážně ohrožuje samou podstatu speleologie! Důkazem je zvýšení popularity zimermannologie v macochistických kruzích, které zároveň znamenalo Zimermannovo jmenování in memortem "Macocha 1981" - titul udělovaný každoročně propastným jevům naší současnosti. Některé z nálezů jsou v causerii „Konec legendám“ nabízeny čtenáři. Autor přitom nepopírá a s pokorou uznává, že na počátku badatelského úsilí stála inspirace duchovních otců staršího,(vlastně tak trochu mladšího) bratra, bez kterého by nebyl nalezen ani náš Zimermann. Ale tak to v životě bývá, náhoda se do stran kývá a rozmělňuje břehy dříve hrazené. Nezbývá než dodat : „A to je tak všechno, co se s tím dá udělat.“ (poslední věta je již citací, původního zdroje, ale to laskavý jistě čtenář rozpoznal)