Island je pro nás exotická země, kde by však asi chtěl žít málokdo z nás. Ale přečíst si jak to tam chodí je samozřejmě dost atraktivní, zvláště, že se tam řeší téměř stejné problémy jako u nás. Zde se jedná o péči o postižené. Skoro se nechce věřit, jaká svinstva se zde mohou stát, ale stávají se, bohužel. Kniha je, jako vždy u této autorky, pěkná, přitažlivá a celkově na úrovni.

Advokátka Tóra nás provází už pátým polodetektivním případem a nerozlučně i její rozvětvující se rodinou. Navíc ústavem pro postižené, který autorka zabydluje svéráznými nečernobílými postavami – a to se týká jak pacientů, tak i personálu. Oba mé oblíbené současné islandské autory (Yrsa Sigurðardóttir a Arnaldur Indriðason) spojuje několik skutečností, díky nimž se na každou jejich knihu těším: 1. Samotné prostředí Islandu, země, do které se už léta chystám a jejíž lidé, příroda i historie mě na dálku fascinují. 2. Tykání. V malé populaci, kdy většina je do sedmého kolena příbuzná, zajímavý a logický jev, přinášející často pro Středoevropana humorné situace. 3. Neobyčejně přesná vyjadřovací schopnost přímé řeči i vypravování, což může být i zásluhou překladu, to neposoudím, tenhle jazyk mám v plánu se naučit až v příštím životě. 4. Pokud se pátrá, pak jde o mravenčí a trpělivou činnost, plnou kouzelně asertivních dotazů a zajímavých postřehů s minimem nepravděpodobného superakčního řádění. 90 % (254 hodnotících, dosavadní průměr je 82 %). P.S. Možná malý spoiler. Autorka mě v jedné situaci překvapila. Tóra, kladná hlavní hrdinka, je jedináček, kterého celý život podporovali rodiče. Ti ji požádali, zda by v obtížné životní situaci mohli bydlet dva měsíce v jejím domě (kde žije ona, její přítel, její dvě dospělé děti, její vnuk a snacha). A Tóra? Velmi těžce se rozhodovala, jak tuto „nepříjemnost“ vyřešit. A to navrhovali, že by bydleli v garáži.