„Keď začne hrať organ, rozplače sa aj on. Hneď spozná klavír Jana Johanssona. Skladba z Utanmyry. Znie ako Švédsko.“ Bla bla bla, umění je na prd, bla bla bla, lidi jsou na prd, bla bla bla, svět je na prd, bla bla bla, život je na prd… No ty kráso, pánové Jerker Eriksson a Håkan Sundquist jsou tak přecitlivělí, že by se i Mácha zastyděl. Nebo za to možná mohla ta slovenčina, že na mě tenhle rádoby morbidní thriller zapůsobil tak melodramaticky. Ale k věci. Ústřední motiv románu je perfektní - magnetofonová páska, co koluje mezi lidmi, kteří po jejím poslechu páchají samovraždy, to má prostě náboj. Jenže jestli čekáte konstruktivní vyšetřování, nebo snad smysluplnou logiku, tak jste na špatné adrese. Tady se spíš zdlouhavě polemizuje, hluboce hloubá a zádumčivě hledí do dáli, což sem tam okoření nějaká ta nechutně vyrobená mrtvola nebo detailní pohled na lidské utrpení. Ano, v závěru se sice přijde s jakýmsi vysvětlením kdo a proč, ale že bych téhle psychokvašce věřil, to říct nemůžu.

Po všetkých tých nadšených komentároch som to čakal o niečo lepšie :) Ale nesklamalo. Každopádne knihu treba brať skôr ako taký výlet do duše samovrahov, než detektívku, v opačnom prípade sa začnete baviť až v trištvrte príbehu. Čo som však nepochopil, je, že niekto tu písal, že sa to neuzavrelo, či čosi také. Mne príde príbeh uzavretý až dosť a neviem si predstaviť o čom budú ďalšie časti (aj keď viem - o samovraždách). Sklenené telá sú totiž prvou časťou novej trilógie.