Horor finského spisovatele Marko Hautala sází na jednoduchý motiv zla, jenž se šíří mezi lidmi díky jejich chronické zvědavosti. Podobně jako Suzukiho Kruh i Šeptající dívka pracuje s tématikou pokroucené reality, která hrdinu pronásleduje od chvíle, kdy otevře dvířka zakázané „Pandořiny skříňky“. A dlužno říci, že to funguje naprosto skvěle, napětím člověk málem přestává i dýchat. Naneštěstí dokonalá atmosféra vydrží románu přesně do poloviny. Poté se vydá cestou lehce zmateného thrilleru, ve kterém se hlavní postava potácí z místa na místo a snaží se události dát do nějakých smysluplných souvislostí. Což se jí zdánlivě podaří, jenže to celé sklouzne na úplně jinou úroveň, než prvních sto dvacet stran naznačovalo. Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že explicitní násilí do závěru autor narval jen proto, aby alespoň trochu zachoval děsivou skladbu. Což je ovšem ten nejzbabělejší způsob, jak zabrnkat na strunu strachu. Ale to už je, uznávám, otázka osobního vkusu každého čtenáře zvlášť.

Po Bábě Motyce pro mě opět další zklamání, na začátku zajímavý příběh, který se ale autorovi podařilo zabít nepochopitelně zmateným závěrem