Kniha se čte dobře, místy jsem se i zasmála. Nicméně (ne)spaní svého dítěte jsem jen pochopila, nevyřešila. Ale aspoň něco. Vlastně ještě něco - přestanu věřit matkám kolem sebe, jak mají úžasné děti, co jim večer okamžitě usnou a spí až do rána. To je taky dost dobrý přínos. Ještě mám půjčenou jednu knihu, ale tu Eva Solmaz na začátku pěkně rozcupovala, tak přemýšlím, jestli ji vůbec číst. Pokud je v ní to, co se říká, že tam je, tak se tím stejně nebudu řídit, neměla bych na to koule.

Knížka v podtitulu uvádí: "Jak pochopit a vyřešit problémy se spánkem vašeho dítěte." Po přečtení mám však spíše dojem, že je to víc o tom pochopení než řešení. Knížka je psaná hezky a čtivě, ale mně osobně nepřinesla moc nového. Z 98 % se zabývá tím, proč se dítě v noci budí, že je to normální, že vhodnější než nechat ho vyplakat je přistupovat k němu láskyplně a intuitivně, a zbylá 2 % (v podstatě pouze jedna kapitola) nabízí určité návody, jak vyřešit to, že dítě se v noci budí a jak dosáhnout toho, aby se naučilo samo přecházet z jedné fáze spánku do druhé, usínat bez asistence a de facto tak prospat celou noc. Nicméně kdo by čekal zaručený návod, jehož výsledkem bude, že uloží svou ratolest do postýlky, ta ihned zavře oči, a on si bude konečně moci od ní odpočinout, ten bude zklamaný. Veškeré návody v knížce uvedené vystihuje autorkou uváděný příklad z praxe: Jedna trojnásobná matka obdivuje našeho syna. "Ten ale vyrostl! A jak spinká?" "Ani se neptej," odpovídám. Jejich první dcera se prý také budila každé dvě hodiny, vypráví ním. "No, co se dá dělat. S tím se holt musíme smířit," odpoví můj muž. "No, ale s každým dalším dítětem to bude lepší," dozvídáme se. "Spaní se zlepší?" ptám se. "Spaní? Ne, tak to nemyslím, to se nezlepší, ale to smiřování bude lepší," zní její odpověď. Velmi hezké bylo zamyšlení, proč vůbec vnímáme to, že se naše dítě v noci budí, za problém. Že dnešní společnost je hodně individualizovaná a člověk kromě toho, že je rodičem, chce být i něčím dalším, realizovat nějaká svoje přání a sny, což dříve nebylo běžné (proč by dívky šly studovat, když se jednou stejně stanou matkami a vzdělání by bylo zbytečnou investicí do budoucna?). Že tedy dochází ke střetu našich potřeb a potřeb dítěte - což mohu potvrdit, protože to vídám dnes a denně u svého okolí, ale především sama u sebe :-). Shrnutí: Pokud někdo hledá řešení svého problému, ať nečeká, že ho přečtením této knížky vyřeší. Pokud jej chce alespoň pochopit a nebrat dítě jako protivníka, které se budí jemu na truc, manipuluje s ním a zkouší trpělivost svých rodičů, je knížka velmi pěkně psaná a v tomto ohledu ji doporučuji. Některé autorkou uváděné příklady a přirovnání jsou zahnané skoro do absurda, ale pomohou i zatvrzelejším rodičům pochopit, že některé běžně používané a doporučované metody jsou samy o sobě nesmyslné nebo minimálně pochybné. P.S: Pokud by někoho zajímaly ony rady, jak vyřešit "nespaní" dítěte, tak ve stručnosti: 1.Vzít si dítě do postele, čímž se ušetří čas, kdy k němu rodič musí vstávat a chodit, rodič se tolik neprobudí, dítě obvykle zabere rychleji. (Tato rada je mi ovšem k ničemu, když mi překáží právě dítě v posteli, které se stokrát vzbudí na kojení a já se probudím plně :-).) 2. Pomalé vytrácení: pomalá redukce aktivit nutných k uspání dítěte. Pokud dítě usíná jen v náručí, kdy s ním rodič musí chodit a zpívat, postupně omezit pohyb, uspávat dítě jen v náručí a zpěvem, později si sednou a zpívat, později jen sedět bez zpěvu, poté si zkusit s dítětem lehnout a nakonec zvyšovat vzdálenost, dokud dítě neleží vedle rodiče neusne samo. 3. Říci si o pomoc: rozdělit si noční službu s partnerem, požádat prarodiče či si sehnat chůvu.