Styl vyprávění i pohnutý osud postav mi trošku připomínaly Kobolda od Radky Denemarkové. Paralela osudů ženských postav se zvířaty byla zajímavá. Naturalisticky působil především popis chovu slepic. Králičí epilog se zajímavě prolínal s příběhem Dášenčiných lidí.

Vyprávění ze Šumavy je zpočátku nepřehledné, ale ledva si na něj čtenář zvykne a přijde mu na chuť, je mu místo osobité báby předložen králík Karel. Tento počin může poněkud narušit čtenářovu psychickou pohodu, čímž se tento přiblíží stavu, ve kterém se právě nachází hrdinka knihy a tudíž by mu její jednání mělo být srozumitelnější. Není-li tomu tak, může se jen v duchu ptát na smysl této pasáže. V každém případě doporučuji knihu přečíst až do konce. Závěrečné dvě věty za to stojí.