„Je nutné být ve střehu, hlídat si vnitřní svobodu a pečovat o vzpurnost.“ S tímto krédem se hrdinka Víme svý, Pavla, snaží nejen přetrpět nesrozumitelné nepřátelství příhraničního městečka, ale i naplno prožít krásu okolní krajiny, dychtivost mládí a tobogan lásky. Začátek sedmdesátých let minulého století byl za podpory sovětské okupace poznamenán hysterickým střežením hranic a návratem nenáviděných rudých strejců k mocenským korýtkům. V pohraničí byl tento proces provázen vykořeněností obyvatel, ochotou podílet se na ochraně hrázi socialismu slídilstvím a donašečstvím. Pavla by poprvé v životě mohla získat žádoucí životní jistoty – slušné bydlení a práci – ale ukazuje se, že za nepřijatelnou cenu. „Musíš se v tom všem naučit chodit. Jinak tu nevydržíš. A jinde to nebude lepčí, nemysli. Tenhle svět není pro jelimánky,“ poučuje Pavlu problematická kamarádka, venkovská kurtizána. Hrdinka románu není lapena jen pastí doby a malých poměrů, ale i střetem kultur nebo v závěru příběhu nechtěným těhotenstvím. Je možné být šťastný a svobodný navzdory době v níž převažuje faleš a slídilství? Pod vším křiváctvím, přikrčeností a ukoptěnou kolaborací probublává celkem normální, lahodný život. Závěrečný díl triologie má, jako předešlé dva díly, Bereme, co je a Obsazeno, plnokrevný jazyk a bohatý děj.