Po novele Hliněné dny se prozaik Stanislav Beran (nar. 1977) vrací s porcí povídek, žánrem, v němž je nejsilnější a kterým zaujal už ve své úspěšné prvotině Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Koho veze taxikář do gymnázia? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který málem nedýchá strachem, že umře nesmířený a neklidný? Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, lidí těžce zápasících s přítomností. Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek, na něž jsou odpovědi nesnadné… Vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval zdejší gymnázium, poté absolvoval obor český jazyk a dějepis na UJEP v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (Ústí nad Labem 2002). Je občasným účastníkem literárních čtení. Kromě literatury jej zajímá lezení po skalách a výpravy do hor. Žije v Jindřichově Hradci a pracuje ve farmaceutické firmě.