Čteno dětem před spaním. Dnes po dočtení jsem se ptala, jak se jim knížka líbila, dočkala jsem se strohého "Bylo to dobrý." Takže to hodnocení asi zůstane na mě :-) Knížky od Davida Walliamse se dobře čtou, je v nich spousta humorných situací, ale zároveň jsou dojemné a každá z nich má své poselství. A to je v knihách pro děti to nejdůležitější. Takže jsem naše vzájemné hodnocení "dobrý" a "skvělá knížka pro děti" trochu zprůměrovala a vychází mi krásné 4*.

Výchovný dětský román o tom, jak bychom neměli odsuzovat lidi na první pohled, i když třeba extrémně hodně smrdí a jak moc důležitá je pospolitost rodiny, to vše okořeněno notnou dávkou svérázného humoru Davida Walliamse. Naneštěstí ne natolik svérázného, aby se autorsky odlišil od tuctu žánrově podobných spisovatelů. Já si totiž nemůžu pomoct, ale Pan Smraďoch mi přijde jako tuctová kniha s jednoduchým morálním ponaučením, bez špetky zajímavosti stran dějových zvratů. Ovšem v rámci cílové skupiny ideální čtivo, protože příběh hezky šlape, není ho moc, je zasazen víceméně do současnosti, humor se pohybuje v přijatelných mezích a karikatury Quentina Blakea vyprávění hezky doplňují. Takže nic proti ničemu, ovšem člověk alespoň za ty peníze dostane knihu s písmenky na pár večerů a ne ilustrovaný deník všehovšudy o pěti větách. PS: Čteno v docela komickém tandemu s Lunaparkem Richarda Laymona, ve kterém bezdomovci vystupují jako brutální vraždící psychopati. Inu, není houmles jako houmles.