Tohle bylo v podstatě krimi s trochou čarování, a já moc krimi nemám ráda, radši luštím záhadu spolu s pátračem. Jak už pár lidí přede mnou zmínilo, i mně přijde, že chudák Micum je na vedlejší koleji a přispívá spíš do řad potencionálních obětí členy své rodiny, ale autorka zjevně nemá odvahu jeho postavu definitivně vyřadit z boje, neřkuli zabít. Taky Seregil s Alekem byli "šťastnou náhodou" mimo nebezpečí potupné spavé smrti a ani jinak jsem se o jejich osud netřásla, takže to byla trochu nuda.

O fous lepší než předchozí díl, hlavně díky detektivní zápletce. Jenže to je paradoxně i slabina, protože co se děje, ví čtenář od začátku, zatímco hrdinům to trvá tři sta stran, než konečně udeří hřebík na hlavičku. Do té doby řeší něco jiného, čistě proto, aby se v závěru ukázalo, že nemají kapacitu ani na tohle. Ony intriky na královském dvoře jsou fajn, jenže jakmile se vyprávění v druhé půlce rozdělí na tři dějové linie, jde osnova kvůli zmatenosti do háje a člověk v podstatě jen čeká, jak to Lynn Flewelling nakonec všechno zpytlíkuje. Co mi však vadilo enormně, byla ufňukanost hrdinů. Neberu jim jejich sexuální orientaci, ale vzhledem k jejich image drsňáků nechápu, proč se neustále potřebují ujišťovat, jak jeden miluje toho druhého a jestli náhodou partner posledních deset minut nemyslel na támhletoho sličného svalovce, nebo tohohle nafintěného poetu. To je chování puberťáků, ne ostřílených zlodějů a špehů. Ale třeba vyzrajou, když je teď Alek dospělej a můžou to dělat oficiálně.