Tentokrát som bola sklamaná. Od ostatnych autorkinych knih som sa nevedela odtrhnúť a teraz som sa nútila do čítania. Nezaujala táto téma.

Vím, že ať sem napíšu cokoliv, nebude to plně odpovídat poryvům mé mysli. Přijde mi zbytečné mé pocity z knihy vyjadřovat chabými slovy, nicméně na každou přečtenou knihu si tu prostřednictvím komentáře nechávám vzpomínku, a i když je výzva napsat cokoliv k "tomuhle", prostě to udělat musím. Tohle je jedna z nejlepších knih vůbec. Jde tu o tu vrstevnatost. O ty řádky za řádky. O tu hádanku. Ten hlavolam. O otázky, které se množí. Které se překrývají. Jde o tu hru. O to svedení čtenáře autorem. O Delphininu moc. O to, že se čtenář rád stane její obětí. Že ho baví nevědět, být klamán, neustále se dohadovat a už na začátku knihy zjistí, že skutečnou pravdu vlastně znát nechce. Protože právě v "tomhle" je kouzlo literatury. Napsala jsem sem nějaká slova, ale ve skutečnosti věta "nemám slov" sedí na to, co cítím, jak poklice na hrnec. Mám mozek na kaši a přesto cítím hluboké čtenářské uspokojení a pocit, že "tohle je ono". Tahle kniha se dá chápat asi tak miliony možnými způsoby. Co čtenář, to jiné vyznění. A ti, co ji odloží či zavrhnou si snad ani nemohou říkat čtenáři, protože tahle kniha je pro každého labužníka slov tím největším možným dárkem - tím, na co celý svůj literární život čekali...